Zpívej mi stvoření!: inspirační zdroje peozie Anglosasů

Z dávných básnických příběhů o slavných skutcích králů, zakladatelů říší, o střetech hrdinů s protivníky lidskými i nestvůrnými, o vnitřních svárech mezi hlasem krve a oddanosti srdce a bezpochyby i o původu takové poezie samé, již si Anglosasové přinesli z někdejších kontinentálních sídel a kterou v ústní tradici na nově dobytém území jistě dále rozvinuli, toho na stránky rukopisných kodexů, pořízených o déle než půltisíciletí později v západosaských klášterech, proniklo nejspíše žalostně málo. Základním důvodem, proč se dochovaná anglosaská poezie jeví moderní době v zásadě jako palimpsest, je přirozeně raný příchod křesťanství do anglosaské Anglie. Staré zpěvy, inspirované a tvarované předkřesťanským pojetím světa, jemným mnišským sítem na stránky pergamenu z principu nepronikly a zůstaly tak odsouzeny k pozvolnému zániku, jak je pro výtvory ústní slovesnosti příznačné. To málo z nich, co bylo písmem přece zachyceno a co lze přes druhotnou, avšak velmi homogenní vrstvu textů křesťanských dosud rozeznat, mluví sice působivou a naléhavou řeči dodnes, avšak už jen v nejasných věcných i duchovních souvislostech, o nichž se namnoze dá pouze spekulovat. Nejsilněji proto zaznívá ozvěna starých výtvorů orální poezie; v textech, jako jsou epos Beowulf či některé elegie, jejichž tvůrci vědomě pracuji se syntézou spirituálních a slovesných hodnot obou světů, pohanského a křesťanského. Odkud čerpá svou inspiraci ona pohodlně dostupná, svrchní vrstva staroanglické poezie, jak tato inspirace ovlivňuje volbu jejich témat i její poměr ke spodním slojím germánským, to pregnantně vystihuje příběh hned prvního jménem známého anglosaského básníka Cædmona, který působil v severoanglickém klášteře Streoneshealh (pozdějším jménem Whitby) za časů proslulé abatyše Hild (kolem 614-680).