12 Věta jednoduchá

Věta je základní jednotka jazykového projevu, jejíž definice se různí podle toho, jaké je v nich uplatněno hledisko. Z hlediska obsahového se definuje jako slovní vyjádření myšlenky, z hlediska funkčního jako zaujetí stanoviska k nějaké skutečnosti, z hlediska gramatického jako útvar uspořádaný podle určitých, pro příslušný jazyk specifických pravidel a z hlediska fonetického jako úsek promluvy vyznačující se úplnou, ukončenou intonační linií.
Různé definice vycházejí z různých rovin výstavby věty. Na rovině obsahové věta sestává z pojmenovávacích jednotek vyjadřujících sdělný obsah. Pojmenovávací stránka věty není ovšem záležitost mluvnická, nýbrž lexikologická, a sama o sobě větu nevytváří. Věta jako taková se konstituuje teprve tehdy, jsou-li vyjádřeny vzájemné vztahy, do nichž jednotlivá pojmenování vstupují, což je záležitost výstavby gramatické. Fonetická definice je pak definicí z roviny ryze výrazové.
Definice přihlížející k sdělné (komunikativní) stránce věty charakterizují větu v aktu komunikace. Věta jako komunikativní promluvová jednotka bývá nazývána výpovědí. Od věty jako výpovědi je třeba lišit větu jako abstraktní jazykovou jednotku (větný typ), syntakticko-sémantické schéma, na jehož základě se konkrétní výpověď vytváří.
Specifičnost věty vzhledem k pojmenování spočívá v tom, že věta obsahuje predikaci. Predikační vztah, který lze tedy nazvat větotvorným, se v češtině i angličtině vyjadřuje nejčastěji verbem finitem.