12.13 Věta rozkazovací

Základní forma rozkazovací věty je imperativ 2. os. s nevyjádřeným podmětem, např. Write in block letters. Pište tiskacím. Keep off the grass! Nechoďte po trávě. Pay at the desk. Plaťte u pokladny. Imagine a large and very complex computer. (Moray 97) Představte si velký a velmi složitý počítač. (viz 8.83.2). Kromě rozdílů v pojetí 2. os. (viz 4.11) a vidové neutrálnosti anglického slovesa (viz 8.82.23) je mezi angličtinou a češtinou ve vyjadřování rozkazovacích vět imperativem v zásadě shoda. Ojediněle anglický imperativ odpovídá českému infinitivu, např. Shake before use (Před použitím zatřepat) nebo jednočlenné větě substantivní, např. Look out! Pozor! Mind the step! Pozor, schod! Větší rozdíly jsou ve vyjadřování některých významových odstínů imperativu (viz níže).
Vedle základního typu rozkazovacích vět bez vyjádřeného podmětu se někdy vyskytují rozkazovací věty s vyjádřeným podmětem. Vyjádření podmětu v rozkazovací větě je příznačné pro živý rozhovor. Mluvčí tím chce adresáta zainteresovat, nebo je-li přítomno více osob, specifikovat, např. You wait and see! Počkej a uvidíš! You bet! Vsaď se! You move a bit further and you squeeze yourself between us. Ty se trochu posuň a ty se mezi nás vmáčkni. Někdy je vyjádření podmětu imperativu 2. osoby výrazem negativní emoce (podrážděnosti apod.), např. You mind your own business. Ty si hleď svého. You be quiet. Ty buď zticha. Od oznamovacích vět se tyto rozkazovací věty liší tím, že je podmětové osobní zájmeno vždy přízvučné.
Vedle základního typu rozkazovacích vět bez vyjádřeného podmětu se někdy vyskytují rozkazovací věty s vyjádřeným podmětem. Vyjádření podmětu v rozkazovací větě je příznačné pro živý rozhovor. Mluvčí tím chce adresáta zainteresovat nebo je-li přítomno více osob, specifikovat, např. You wait and see! Počkej a uvidíš! You bet! Vsaď se! You move a bit further and you squeeze yourself between us. Ty se trochu posuň a ty se mezi nás vmáčkni. Někdy je vyjádření podmětu imperativu 2. osoby výrazem negativní emoce (podrážděnosti apod.), např. You mind your own business. Ty si hleď svého. You be quiet. Ty buď zticha. Od oznamovacích vět se tyto rozkazovací věty liší tím, že je podmětové osobní zájmeno vždy přízvučné.
Rozkazovací věty mají někdy podmět v 3. osobě, jímž je nejčastěji neurčité zájmeno odkazující na nespecifikovanou osobu, popř. jméno vlastní, např. Somebody switch on the light. Rozsviťte někdo. Everybody sign themselves (yourselves). Všichni se podepište. One of you go and see if the gate is unlocked. Jděte se někdo podívat, jsou-li vrata odemčená. Sally and Sam come nearer. Sally a Same, pojďte blíž.

Poznámka: Podmětové vlastní jméno u imperativu se od vokativu liší jen intonací. Vokativ je samostatná intonační jednotka oddělená pauzou, kdežto vlastní jméno v podmětu imperativu se připojuje ke slovesu bez přerušení intonační křivky.

U záporného imperativu tvořeného pomocí don't stojí podmět, pokud je vyjádřen, mezi don't a infinitivem, např. Don't you be so sure. Nebuď si tak jist. Don't you dare (to) touch me. Neopovaž se na mne sáhnout. Don't anybody move. Nikdo se nehýbejte. Ojediněle stojí podmět i za kladným imperativem ve spojení mind you (= please note), které už nemá funkci imperativní, nýbrž kontaktovou (podobně jako look podívej se, listen poslyš), např. I have no objection, mind you, but I think it unwise. Podotýkám, že nemám námitek, ale považuji to za nemoudré.
Rozkazovací věty s adresátem v 3. osobě se častěji vyjadřují pomocí let, které je nutné, je-li podmětem osobní nebo ukazovací zájmeno, např. Let him proceed. Ať pokračuje. Let that be a lesson to you. Nechť je to pro vás ponaučení. Let je pravidelný prostředek rozkazovací věty, je-li podmět 1. osoba (viz 8.83.2).
Základní význam rozkazovacích vět je vyjadřování rozkazu ve větě kladné, zákazu ve větě záporné, např. Do your homework before you go out. Napiš úkol, než půjdeš ven. Don't smoke. Nekuřte. (Při nepřímém vyjádření se rozkaz uvádí slovesem tell.) K zmírnění rozkazu lze použít tázacího dovětku, srov. Be quick, will you? Pospěš si, ano? Základní význam rozkazovací věty nabývá podle jejího obsahu a širšího kontextu různých odstínů.
Poněkud slabší než rozkaz je žádost, např. Deduct the sum from her salary. Strhněte jí tu částku z platu. (Opisné vyjádření obsahuje sloveso demand.)
Rozkazovací věta dále často vyjadřuje zdvořilou žádost (s možností použít please na začátku nebo na konci; opisně ji vyjadřuje sloveso ask). Např. Please take the letters to the post. / Take the letters to the post please. Vezměte prosím vás ty dopisy na poštu.
Další významové odstíny rozkazovací věty jsou prosba, např. Don't be cross with me. Nezlob se na mne. Please take me with you. Vezmi mě prosím tě s sebou (srov. he begged, pleaded, asked me [not] to...); varování, např. Don't try my patience too far. Nepokoušejte příliš mou trpělivost. Drive carefully. Jeďte opatrně (srov. he warned me [not] to...); rada, např. Consult your doctor. Poraďte se s lékařem (srov. he advised me to...); nabídka, výzva, např. Try this cake. Ochutnejte tento koláč. Sit down. Sedněte si (srov. they offered me...); přání, např. Have a good time. Mějte se dobře (srov. he wished us ...); návrh, např. Ask Charles. Požádejte Karla (srov. he suggested asking...), nejčastěji v 1. osobě plurálu, např. Let's go to the cinema. Pojďme do biografu; návod, instrukce, např. Insert a coin and press the button. Vhoďte minci a zmačkněte tlačítko. Take the first turning to the left. Zahněte první ulicí vlevo; aj.

Poznámka: Odpověď na rozkazovací větu závisí na jejím významu. Na rozkaz není třeba odpovídat verbálně, pokud je hned vykonán. Má-li být vykonán později, souhlas se vyjadřuje pomocí all right (v amer. angličtině O.K.) dobrá nebo yes se zdvořilostním vokativem, popř. yes, I will, např. Do your homework. – All right. / Yes, mum. / Yes, I will. Napiš úlohu. – Dobrá. / Ano, maminko. / Ano, napíši. Odmítnutí rozkazu se vyjadřuje pomocí I'm sorry I can't, s uvedením příčiny, např. I'm sorry I can't, I've left my textbook behind. Nemohu, zapomněl jsem si učebnici. Na nabídku a přání se odpovídá Thank you. Děkuji.

Při vyjadřování těchto významových odstínů jsou mezi angličtinou a češtinou některé rozdíly. Tak anglickému imperativu vyjadřujícímu návod odpovídá v češtině často reflexivní forma slovesná nebo 1. osoba plurálu (zejména v kuchařských předpisech a jiných návodech), srov. Empty the contents of this packet into a saucepan and add 1 pint of cold water. Bring to the boil, stirring continuously; partially cover and allow to simmer for 5 minutes, stirring occasionally. Obsah sáčku se vysype (vysypeme) do rendlíku a přidá se (přidáme) pinta studené vody. Uvede se (uvedeme) do varu za stálého míchání; nechá se (necháme) pod pokličkou povařit pět minut za občasného zamíchání. V tomto případě má imperativ v angličtině širší použití než v češtině. Naopak imperativ vyjadřující zdvořilou žádost je častější v češtině. V angličtině mu často odpovídá will you..., srov. Will you pass me the sugar, please. Podejte mi prosím vás cukr apod. Zdvořilejší formy žádosti s kondicionálem se vyskytují v obou jazycích, např. Would you (kindly) reach me the dictionary. Podal byste mi (laskavě) slovník. Could you give me a lift. Mohl byste mě svézt. Would you be so kind as to take him this parcel. Byl byste tak alskav a vzal mu tento balíček. Would it be too much trouble for you to take this parcel to the office? Bylo by to příliš velké obtěžování, kdybyste vzal tento balíček do kanceláře?
Zdvořilé žádosti lze též vyjádřit pomocí may ve vazbě may I trouble you to do sth. / for something, např. May I trouble you to take a message to my office? Mohu vás prosit (= obtěžovat), abyste něco vyřídil u mne v kanceláři? May I trouble you for a match? Mohu vás poprosit o zápalku? Kromě těchto prostředků má angličtina pro vyjádření zdvořilé žádosti některé vazby, které v češtině nemají obdobu, srov. Would you mind lending me your pen? Půjčil byste mi prosím vás pero? (= Vadilo by vám půjčit mi pero?), I wonder if you could post a parcel for me. Mohl byste odeslat tento balíček?

Poznámka: Let's se někdy přestává pociťovat jako imperativ 1. osoby plurálu a nabývá funkce neměnné částice s výzvovou funkcí: I propose that we / you. Doklad o tomto funkčním přehodnocení jsou vazby, v nichž po let's následuje zájmeno, např. let's you and me do the dishes, let's us do the dishes. Ty a já umyjme nádobí. Tyto vazby mají velmi neformální, hovorový charakter a někteří mluvčí je nepovažují za přijatelné.

Vedle své hlavní funkce vyjadřovat rozkaz a odvozené významy má imperativ v obou jazycích sekundární funkci vyjadřovat podmínku, např. Spare the rod and spoil the child. (přísloví) Šetři rákosku a zkazíš dítě. Ask me no questions and I'll tell no lies. Na nic se mne neptej a neřeknu ti žádné lži. Tidy up your room or I'll take away your teddy bear. Ukliď si pokoj nebo ti vezmu medvídka. Srovnej if you spare the rod... šetříš-li rákosku..., if you ask me no questions… nebudeš-li se mne na nic ptát…, if you don't tidy up your room... neuklidíš-li si pokoj... Vyjadřování podmínky imperativem je omezeno na případy, v nichž při splnění podmínky následek nastává automaticky. Podmínkovou větu If you change your mind, let me know. (Rozmyslíte-li si to, dejte mi vědět) na imperativ převést nelze, srov. *Change your mind and let me know. Někdy imperativ v souvětí s and připouští obě interpretace, např. Don't eat sweets and your won't be fat. Nejez sladkosti a nebudeš tlustá: (1) if you don't eat sweets... nebudeš-li jíst sladkosti...; (2) I recommend / warn you not to eat sweets... doporučuji ti / varuji tě, abys nejedla sladkosti...
Základní význam imperativu je blízký modalitě nutnostní a záhodnostní (viz 8.44.31, 8.44.41), např. You mustn't be so hasty. Nesmíte být tak ukvapený (srov. Don't be so hasty), You shall do what he asks. Uděláš, co žádá (srov. I order you to do what he asks), You are to wait till he comes back. Máte počkat, až se vrátí (it is his order / request that you should wait…). Význam rozkazu může mít i budoucí čas (i vyjádřený průběhovým tvarem), např. You will report at the office at eight. Budete se hlásit v kanceláři v osm hodin (srov. Report at the office at eight), You are staying in bed today. Dnes zůstaneš v posteli (srov. I order you to stay in bed today) apod.
Význam imperativu mají dále neslovesné věty substantivní, adverbiální a infinitivní, např. The salt, please. Sůl, prosím. Not so fast! Ne tak rychle! Down! Lehni! K zemi! This way! Tudy! apod. (viz 12.41, 5, 6).
Rozkazovací věty jsou v různých stylech spisovného jazyka zastoupeny různou měrou. Nejčastěji se vyskytují v jazyce dialogickém (běžném rozhovoru). S některými typy (s 1. osobu plurálu a s 2. osobu bez vyjádřeného podmětu) se však setkáváme i v jazyce odborném, např. Let us assume / suppose that... Předpokládejme, že..., Let us consider / examine… Uvažujme / zkoumejme..., Note... Všimněte si..., Compare... Srovnejte… (srov. též see viz, cf. [confer] srov. aj.).

Poznámka 1: Imperativu slovesa suppose se v běžně mluveném jazyce užívá k vyjádření návrhu (tentativní výzvy) (podobně jako let's), např. Suppose we go for a swim. Což abychom si šli zaplavat. V základním významu odpovídá českému „dejme tomu, předpokládejme“: Suppose it's true. Dejme tomu, že to je pravda.

Poznámka 2: Imperativ slovesa bar se přehodnotil v předložku, sorv. bar one kromě jednoho. Také let ve vazbě let alone pozbytlo imperativního významu. Vazba odpovídá českému natož, srov. I can hardly walk, let alone run. Sotva jdu, natož abych běžel.

Poznámka 3: Neměnnou formu mají imperativní kletby (nelze je užít v záporu a s jiným předmětem než it nebo you), srov. Blast you / it! Proklatě! Damn you / it! Proklatě!

Poznámka 4: Po větách s imperativem se v angličtině zpravidla píše tečka, např. Don't worry. Nedělej si starosti. Please call me at six a.m. Ráno mě prosím vás vzbuďte v šest. Jen po imperativech vyjadřujících naléhavou výstrahu se píše vykřičník, např. Look out! Pozor!