ÚVOD

Základní funkce jazyka je sloužit jako prostředek lidské komunikace. Při této funkci se uplatňuje nejen složka pojmenovávací (jednotlivé prvky mimojazykové skutečnosti, o níž je řeč, je třeba pojmenovat), ale i složka usouvztažňovací (pojmenování je třeba uvést do příslušných vztahů). Gramatický popis jazyka se týká této druhé složky. Vedle gramatických forem zahrnuje jejich gramatické významy a sémantickou strukturu věty, ponechávaje stranou lexikální významy slov, které jsou záležitostí lexikologie a sémantiky, a konkrétní obsah jednotlivých promluv.

Gramatická stavba jazyka zahrnuje především morfologii a syntax. Toto dělení vychází z jednotek, s nimiž tyto jazykové roviny pracují. Morfologie pojednává o vnitřní struktuře a obměnách slova, kdežto syntax zkoumá jazykové jevy na úrovni věty. Obě roviny ovšem spolu těsně souvisejí, neboť morfologické tvary jsou jedním z prostředků vyjadřování syntaktických vztahů. Míra uplatnění morfologických tvarů jako prostředku usouvztažnění závisí na stupni rozvinutosti flektivního systému příslušného jazyka. Srovnání angličtiny s češtinou ukazuje, že některé syntaktické funkce, které plní rozvinutá flexe česká, se vymykají působnosti poměrně chudé flexe anglické, z čehož vzniká potřeba uplatnění jiných prostředků vyjadřování syntaktických vztahů, především pomocných (funkčních) slov a slovosledu.