Základní větné typy podle komunikativního záměru mluvčího jsou věta oznamovací, tázací, rozkazovací a zvolací. Větou oznamovací mluvčí něco konstatuje (sděluje nějakou informaci). Otázkou vyjadřuje určitou neznalost a zároveň se obrací na posluchače, aby chybějící informaci doplnil. Rozkazem mluvčí vybízí posluchače, aby něco vykonal, a zvoláním vyjadřuje své pocity nad tím, co se v něm říká. Nejdůležitější ze základních větných typů jsou věty oznamovací, neboť vytvářejí převážnou část jazykových projevů jak psaných, tak mluvených.
Poznámka: V rozhovoru jsou otázky a rozkazy hojnější než v jazyce psaném, avšak i v tomto funkčním stylu jsou oznamovací věty nejčastější.
Přestože jsou funkce základních větných typů odlišné, dochází mezi nimi k jistému překrývání. Tak věta I must trouble you to be quiet (musím vás požádat, abyste byl zticha) nejen sděluje určitý obsah, nýbrž zároveň vyzývá posluchače, aby obsah sdělení realizoval, takže je ekvivalentní rozkazu, popř. žádosti: Be quiet. Buďte zticha. Podobně otázka může být žádostí (výzvou), např. Will you write it now? Napíšete to hned? nebo zvoláním, které se blíží sdělení, neboť se na ně nečeká odpověď, např. Who could have foreseen it? Kdo to mohl předvídat?Poznámka: Řečový akt, o který jde, lze explicitně vyjádřit příslušným performativním slovesem: sděluji / oznamuji, že...; táži se / chci vědět, zda / kde / co / kdy / kde / atd.; žádám / rozkazuji, aby... Tato slovesa se v realizaci příslušných funkcí zpravidla nevyskytují, avšak jsou-li vyjádřena, určují komunikativní funkci věty naprosto jednoznačně, srov. I ask you to tell me the truth. Žádám tě, abys mi řekl pravdu (akt žádání je vyjádřen explicitně slovesem ask žádat).
Intenční modalita je obligatorní rys věty v tom smyslu, že každá věta má formu některého ze základních typů, aniž je však tato forma omezena na svou primární komunikativní funkci. Tvoří základní vrstvu větné modality (proto se o ní mluví jako o modalitě v širším slova smyslu), k níž se může přidružovat vrstva další, modalita jistotní (pravdivostní), viz 8.44, 13.42.21.Poznámka: Intonační charakteristiky se uvádějí pouze tehdy, má-li intonace gramatickou funkci, a jsou zaměřeny na typické, distinktivní křivky. Rozmanitost méně častých variant a expresivních modifikací nelze do popisu zahrnout (poučení o nich je třeba hledat ve speciálních příručkách anglické intonace, např. O'Connor – Arnold 1961).
Literatura: Austin 1962, Bauer – Grepl 1975: 10–20, Daneš 1954, Dokulil 1954, Fries 1961 (kap. 3), Halliday 1970b, Horálek 1965, Poldauf 1964, Ross 1970, Searle 1970, Svoboda K. 1966.
Texty na těchto stránkách jsou chráněny autorským právem. Mohou být použity pouze pro soukromé, vědecké a výzkumné účely a nelze je bez předchozí smlouvy používat ke komerčním účelům. Při využívání textů musí být vždy uveden jejich zdroj (viz sekci: „jak citovat“). Vyjma standardních citací nelze bez svolení autorů texty dále kopírovat.
© 2012 Elektronická mluvnice současné angličtiny Libuše Dušková a kol. Administered by Ondřej Tichý. Webdesign: jopixel.cz