16.21.62 Nepřímá řeč

Na rozdíl od přímé a polopřímé řeči, které tvoří útvary nadvětné, nepřímá řeč tvoří s uvozovací větou souvětnou jednotku, tj. nepřekračuje hranice jedné věty. Původní výpověď se mění ve vedlejší větu obsahovou, závislou na větě uvozovací, do níž je začleněna jak syntakticky, tak z hlediska nové situace.
Začlenění do nové situace se projevuje v posunu mluvnické osoby, jíž se užívá z hlediska nového mluvčího, který původní projev reprodukuje. Posun mluvnické osoby je v obou jazycích stejný: 1. os. užívá mluvčí pouze o sobě, 2. os. vůči adresátovi svého projevu a všude jinde užívá 3. os. Tak přímá řeč “I must show you something” „Musím ti něco ukázat“, vyslovená v situaci Charles said to Anne (Karel řekl Anně), může mít v nepřímé řeči tyto formy:
Reprodukuje-li tuto větu třetí mluvčí, má formu Charles told Anne that he must show her something. Karel řekl Anně, že jí musí něco ukázat.
Je-li v nové situaci adresátem Anna, má věta formu Charles / he told you that he must show you something. Karel / on ti řekl, že ti musí něco ukázat.
Je-li adresátem Karel, zní You told Anne / her that you must show her something. Řekl jsi Anně / jí, že jí musíš něco ukázat.
Reprodukuje-li tuto větu Karel, má formu I told Anne / her that I must show her something. Řekl jsem Anně / jí, že jí musím něco ukázat.
Je-li v nové situaci mluvčím Karel a adresátem Anna (jako v situaci původní), věta zní I told you that I must show you something. Řekl jsem ti, že ti musím něco ukázat.
Reprodukuje-li tuto větu Anna, má formu Charles told me that he must show me something. Karel mi řekl, že mi musí něco ukázat.
Je-li adresátem jejího projevu Karel, zní You told me that you must show me something. Řekl jsi mi, že mi musíš něco ukázat.

Poznámka: V uvozovací větě obsahující adresáta se neužívá slovesa say, nýbrž tell, srov. He said to her: “I couldn't allow it” Řekl jí: „Nemohl bych to dovolit.“ – He told her that he couldn't allow it. Řekl jí, že by to nemohl dovolit.

Nevstupují-li, mluvčí a adresát ani v původní, ani v druhotné situaci do děje, mluvnická osoba se nemění, srov. There's a proverb saying: “It takes two to make a quarrel.” Je jedno přísloví, které říká: „Na hádku musí být dva.“ – There's a proverb saying that it takes two to make a quarrel. Je jedno přísloví, které říká, že na hádku musí být dva.
K posunu může dojít podle změny situace i u jiných deiktik: here > there tady, sem > tam, this, these > that, those tento, tito > tamten, tamti, today > that day dnes > toho dne apod., srov. “We could start tomorrow,” he said. „Mohli bychom začít zítra,“ řekl. – He said that they could start on the next day. Řekl, že by mohli / že mohou začít příštího dne. Pokud se lokální a temporální okolnosti nové promluvy od původní neliší, k posouvání těchto deiktik nedochází, srov. He said that they could start tomorrow. Řekl, že by mohli / že mohou začít zítra (řečeno v týž den jako původní promluva).
V nepřímé řeči dochází rovněž k posunu časů (viz 16.21.7).
V nepřímé řeči nelze použít prostředků, kterými se mluvčí bezprostředně obrací k posluchači: imperativu, viz 16.21.3, přímé otázky, viz 16.21.2, tázacích dovětků, prostředků citového zabarvení (citoslovcí, zvolání, viz 16.21.4), přímých přání, viz 16.21.5, a prostředků kontaktních (oslovení, kontaktních vsuvek jako you see, you know víte, look podívej se, listen poslyš apod.). Srovnej “You fool!” he shouted at his brother. „Ty blázne!“ křičel na bratra. He shouted at his brother that he was a fool. Křičel na bratra, že je blázen. “Well, you know, it's not so simple, is it?” he said. „Víte, není to tak jednoduché, že?“ řekl. He said that it wasn't so simple. Řekl, že to není tak jednoduché.