16.21.61

V přímé řeči si reprodukovaná věta uchovává status hlavní (samostatné) věty. Přesto však funguje jako člen větné struktury ve větě, která ji uvozuje (tj. jako předmět verba dicendi). Přímá řeč se označuje uvozovkami, které se v angličtině píší pouze nahoře a u delších reprodukovaných projevů se opakují u každého odstavce. Např. He looked up from his papers and said: “I'm sorry to have kept you waiting.” Vzhlédl od svých papírů a řekl: „Lituji, že jsem vás nechal čekat.“ Uvozovací věta může stát též za přímou řečí nebo do ní může být vložena. V počátečním postavení je od přímé řeči oddělena dvojtečkou, v ostatních pozicích čárkou. Pokud není její podmět vyjádřen osobním zájmenem a nestojí-li před řečí přímou, může mít inverzi. Např. “I'm not superstitious,” she declared / Mary declared / declared Mary. „Nejsem pověrčivá,“ prohlásila / Marie prohlásila / prohlásila Marie. “Unfortunately,” he said / Stephen said / said Stephen, “we are bound by our promise.” „Bohužel,“ řekl / Štěpán řekl / řekl Štěpán, „jsme vázáni svým slibem.“ Uvozovky bývají též jednoduché ‘...'.
V uvozovací větě bývají nejčastěji slovesa označující různé druhy jazykových projevů (say říci, remark poznamenat, exclaim zvolat, shout křičet, ask ptát se, beg prosit, order poručit apod.), avšak někdy se nahrazují slovesy popisujícími náladu nebo chování mluvčího při projevu, např. “What did I tell you?” John grinned. „Co jsem vám říkal?“ zazubil se Jan. “I wish I had known before,” she sighed. „Škoda, že jsem to nevěděla dříve,“ vzdychla si.