12.14 Věty zvolací

Na rozdíl od češtiny, v níž zvolací věta netvoří samostatný, formálně odlišený větný typ (odlišuje se pouze intonací, kdežto syntaktická struktura je stejná jako ve větě oznamovací, tázací, rozkazovací nebo přací), v angličtině má zvolací věta distinktivní syntaktickou struktur, kterou se zřetelně odlišuje od ostatních intenčních větných typů. Nejčastější typ zvolací věty se vyznačuje prepozicí slovesného doplnění uvedeného počátečním how nebo what. Tím se zvolací věta podobá otázce, avšak liší se od ní neinvertovaným slovosledem, který je jako ve větě oznamovací, tj. podmět předchází před určitým slovesem, např. How well I remember it! Pamatuji si to tak dobře! How thin she is! Je tak hubená! What fun we used to have together! Mívali jsme spolu takovou legraci!
How ve zvolacích větách má funkci intenzifikátoru, tj. vyjadřuje vysokou míru příslušné kvality nebo děje (viz 13.41.26 b). Tato funkce je zřejmá z možnosti dplnit much nebo well (popř. badly, ill), je-li how užito samostatně, srov. How I envy you! Tak vám závidím! – How much I envy you!, a z alternativního vyjádření pomocí so, srov. I remember it so well! Pamatuji si to tak dobře! She is so thin! Je tak hubená! I envy you so (much)! Tak (moc) vám závidím! Nestupňovatelné slovesné významy proto zvolací větu se samostatným how netvoří, srov. *How they treated you! *Tak s vámi zacházeli! Je možná pouze forma, v níž how intenzifikuje určení způsobu (nikoliv slovesný význam), srov. How well / badly they treated you! Zacházeli s vámi tak dobře / špatně!
Také what má funkci intenzifikační, což je patrno z alternativního vyjádření pomocí such: We used to have such fun together! Mívali jsme spolu takovou legraci! Stojí-li samotné what před substantivem, které nevyjadřuje stupňovatelný pojem, je vždy implikována nějaká kvalifikace (pozitivní nebo negativní) a tuto kvalifikaci what intenzifikuje, např. What ideas he has! Ten má ale nápady! = What strange / silly / good apod. ideas he has! Jaké má divné / hloupé / dobré apod. nápady!
Zvolací what se liší od tázacího what jak po stránce formální, tak po stránce významové. Tázací what je determinátor stejně jako člen, tj. přítomnost jednoho z těchto prostředků vylučuje druhý, srov. He made a discovery. Udělal objev. – What discovery (nikoliv *What a discovery) did he make? Jaký udělal objev? Zvolací what je modifikátor stejně jako adjektivum, tzn. že determinaci členem nevylučuje. Determinace se zde omezuje na člen neurčitý, který se postponuje jako u both a all (viz 4.71.3, 4), srov. What a discovery he has made! Jaký to udělal objev! Další rozdíl spočívá v tom, že výskyt substantivního what je ve zvolací větě značně omezen, kdežto tázací what tomuto omezení nepodléhá, srov. What offers did he refuse? Jaké nabídky odmítl? – What offers he refused! Jaké nabídky odmítl! x What did he refuse? Co odmítl? – *What he refused! Co odmítl! Zvolací věta se substantivním what vyžaduje slovesné významy schopné kvantitativní nebo kvalitativní intenzifikace, např. What I could tell you about him! Co já bych vám o něm mohl vyprávět! What she suffered! Co vytrpěla! Po sémantické stránce zvolací what vyjadřuje kladné či záporné hodnocení nebo intenzifikaci, kdežto tázací what se táže na kvalitu, srov. What (excellent) offers he refused! Jaké (skvělé) nabídky odmítl! – What (kind of) offers did he refuse? Jaké (= jaký druh) nabídky odmítl? What (severe) hardships they had to bear! Jaké velké nesnáze museli snášet! – What (kind of) hardships did they have to bear? Jaké (= jaký druh) nesnáze museli snášet?
Forma s how / what představuje nejčastější a zcela neutrální typ anglické zvolací věty. Odpovídající forma česká je naproti tomu dost knižní. V češtině se častěji vyskytují zvolací věty s tak / takový / tolik atd., jejichž anglické protějšky se so, such jsou výrazně hovorové a značně řidší než typ s how / what. Proto česká zvolací forma s tak / takový / tolik atd. často odpovídá anglické větě s how / what.

Poznámka: Typ se so / such se s češtinou shoduje po syntaktické stránce. V obou jazycích má věta formu věty oznamovací a její zvolací funkci indikuje intonace (za přispění intenzifikátorů), srov. I haven't seen yo so long! Už jsem tě tak dlouho neviděl!

Jiný častý typ zvolací věty je jednočlenná věta neslovesná, např. Shame! Hanba! Land! Země (pevnina)! Fine! Dobře! Výborně! What nonsense! Takový nesmysl! What impudence! Taková nestoudnost! What a silly joke! Takový hloupý vtip! How odd! To je ale divné! (viz 12.41.1, 3, 4).
Dále se vyskytuje zvolací typ formálně totožný se zápornou zjišťovací otázkou, např. Isn't it exciting! Je to tak vzrušující! Hasn't he given us a surprise! Ten nás ale překvapil! Od záporných zjišťovacích otázek se zvolací věty tohoto druhu liší intonací (klesavou nebo stoupavě klesavou na rozdíl od typicky stoupavé intonace zjišťovací otázky, viz 12.12.1a). Zápor v tomto typu zvolacích vět větný obsah nepopírá, nýbrž tvrdí. Musí mít vždy redukovanou formu n't. Věta Hasn't he gone a long way může být podle intonace otázkou (Nedotáhl to daleko?) nebo zvoláním (Ten to ale dotáhl daleko!), kdežto věta s neredukovaným záporem has he not gone a long way vyjadřuje pouze otázku. Tvrdící funkce záporu vyžaduje výrazy specifické pro kladné věty (na rozdíl od výrazů specifických pro věty záporné, viz 12.15.4), např. Aren't some people fools! Někteří lidé jsou ale blázni!
Stejně jako jiné typy anglických vět s inverzí kromě vět tázacích je tento typ zvolací věty řídký. Ještě řidčeji se vyskytuje zvolací věta s formou zjišťovací otázky kladné, např. Has it done me good! To mi ale udělalo dobře! To bych řekl, že mi to udělalo dobře!
S formou doplňovací otázky s funkcí zvolání se setkáváme pouze u typu should... but (viz 8.44.43), např. Who should turn up but Charles with some pals! Kdo se neobjevil jako Karel s kamarády!
Zvolací věty jsou pro svůj expresivní, emotivní charakter příznačné pro běžně mluvený jazyk, a to nejen dialogický, neboť pocity lze vyjadřovat i bez adresáta. V odborném a zpravodajském jazyce se nevyskytují.
K větám zvolacím se dále řadí věty přací, které však na rozdíl od vlastních vět zvolacích většinou nemají specifickou formu. Tím se též liší od přacích vět v češtině, kde tvoří samostatný větný typ, srov. Kéž (by byli) přijeli včas! V angličtině se přací věty tvoří několika způsoby:
(a) Archaizující typ s přítomným konjunktivem, omezený na více méně ustálená rčení, např. Heaven fobid! Bůh (nebesa) chraň! Je-li v čele věty adverbiální výraz, dochází k inverzi podmětu a přísudku, např. Long live equality! Ať žije rovnost!
(b) Přací věty s may a inverzí podmětu, např. May no harm befall you! Kéž vás nepotká nic zlého! Tyto dva typy se vyznačují specifickou syntaktickou strukturou (viz 14.11). Na rozdíl od typu (a) tento typ není omezen na ustálená spojení, má však knižní ráz.
(c) Češtině nejbližší je typ s počátečním If only..., po němž následuje préteritum (u slovesa be též konjunktiv préterita), jde-li o přání týkající se přítomnosti, would, jde-li o přání týkající se budoucnosti, a plusquamperfektum, jde-li o nesplněné přání v minulosti, např. If only one could see into the future! Kdyby tak člověk mohl vidět do budoucna! If only I were / was younger! Kdybych tak byl mladší! If only he had listened to you! Kdyby (kéž by) vás byl poslechl! Tento typ má stejnou strukturu jako věta podmínková. Liší se od ní nepřítomností hlavní věty a klesavou intonací. Vyskytuje se v běžně mluveném jazyce.
(d) Nejčastější typ věty přací je závislá obsahová věta po wish (viz 16.21.5). Přání týkající se přítomnosti se vyjadřuje préteritem (u slovesa be též konjunktivem préterita), budoucnosti pomocí would + infinitivem a minulosti plusquamperfektem. Could může vyjadřovat současnost i následnost. Tento typ je hovorovější než české věty s kéž, např. I wish I knew what he really thinks! Přál bych si, abych věděl, co si opravdu myslí! I wish I had a job at which I could earn a decent wage. (Fraser 273) Přál bych si mít práci, kde bych si vydělal slušnou mzdu. I wish you wouldn't talk like that. Přála bych si, abys tak nemluvil. I wish I hadn't seen it. (Adams 162) Kéž bych to byl neviděl!
Obsahové přací souvětí má někdy v hlavní větě kondicionál lexikálního slovesa would (zpravidla s vynechaným podmětem [I] would) přál bych si, chtěl bych, např. Would (that) it were otherwise! Kéž by tomu bylo jinak! Would (that) I had not come! Kéž bych byl nepřišel! Přací věty s would mají knižní, archaizující ráz.
Přací význam mají též věty uvedené it's a pity that... škoda, že..., které jsou v angličtině méně časté než v češtině, takže české škoda, že je často vhodným ekvivalentem anglické věty s I wish, srov. I wish I had been there! Škoda, že jsem tam nebyl.

Literatura: Bolinger 1967b, Elliott 1974, Green 1975, Hudson 1975.