12.12.3 Otázky doplňovací

(a) Doplňovací otázky obsahují tázací slovo, mají klesavou intonaci jako věty oznamovací a invertovaný slovosled (u lexikálních sloves v prézentu a préteritu s interogativní konjugací s do, viz 8.33). Jedinou výjimku tvoří otázky tážící se na podmět, které mají formu jako věty oznamovací.
Doplňovací otázka vyjadřuje nedostatek informace v určitém směru zároveň s apelem na posluchače, aby tuto chybějící informaci doplnil. Chybějící informace je v doplňovací otázce zastoupena tázacím slovem, které předjímá jedinou nutnou složku náležité odpovědi.
Tázací slova stojí zpravidla v čele tázací věty a mají funkci syntaktických substantiv (who kdo, what co, which kdo, co, který), determinátorů (what jaký, which který) a adverbií (when kdy, where kde, kam, how jak a why proč).
(b) Tázací proformy substantiv se vyskytují jako podmět, předmět nebo jmenná část přísudku. Je-li tázací slovo podmětem nebo součástí podmětu, má tázací věta stejnou syntaktickou strukturu jako věta oznamovací. Obě věty se liší pouze tázacím slovem, srov. Who saw it? Kdo to viděl? – John saw it. Jan to viděl. What remains to be done? Co zbývá udělat? – A lot remains to be done. Zbývá mnoho udělat. Tázací proformy substantiv mají stejný tvar pro podmět i předmět, a to i v případě who, neboť tvar whom se užívá zpravidla jen po předložkách (viz 4.5). Podmětová a předmětová funkce tázacího slova se rozlišuje slovosledem, tj. v otázce tážící se na podmět stojí podmět před slovesem, kdežto v otázce tážící se na předmět je inverze (s průvodními rysy), srov. Who taught you? Kdo vás učil? – Who did you teach? Koho jste učil? How many students have failed? Kolik studentů propadlo? – How many students has he failed? Kolik studentů nechal propadnout? Which part impressed you most? Která část na vás nejvíce zapůsobila? – Which part did you like best? Která část se vám nejvíce líbila? (= Kterou část jste...)
Odpověď na podmětovou otázku má v angličtině tři formy: úplnou, formu obsahující pouze výraz, který je v otázce zastoupen tázacím slovem, a formu sestávající z podmětu a určitého slovesa (v prézentu a pretéritu lexikálních sloves z proformy do / did). Poslední forma nemá v češtině obdobu, srov. Who has been there? – We have been there. / We. / We have. Kdo tam už byl? – My jsme tam byli. / My. Who blames you? – Everybody blames me. / Everybody. / Everybody does. Kdo vám dává vinu. – Každý mi dává vinu. / Každý.
(c) Tendence klást tázací slovo do čela doplňovací otázky se uplatňuje i v případě předmětu s předložkou. Otázka začíná tázacím slovem a předložka stojí za slovesem. V češtině toto přesouvání předložky od předmětu k slovesu nemá obdobu, předložka stojí vždy před předmětem, srov. Who(m) are you going with? S kým půjdete? Who(m) did he get it from? Od koho to dostal? What does the article deal with? O čem pojednává ten článek? What is he so angry about? Kvůli čemu se tak zlobí? How many parts does it consist of? Z kolika se to skládá částí?
Vedle této konstrukce se v angličtině vyskytuje též vazba s předložkou na začátku (obdobná vazbě české), která je však v běžně mluveném jazyce řídká. Vyskytuje se ve formálním stylu, např. Into how many zones is the area divided? Do kolika pásem je ta oblast rozdělena? On what assumptions is the theory based? Na jakých předpokladech je teorie založena?

Poznámka: V případě like je možné pouze koncové postavení, např. What is he like? Jaký je? What was it like? Jaké to bylo?

V otázce tážící se na nepřímý předmět se tato syntaktická funkce zpravidla vyznačuje předložkou (to nebo for), neboť zde nepřímý předmět nestojí ve svém distinktivním postavení před předmětem přímým, např. Who(m) did you give it to? Komu jste to dal? Who(m) did you show / send it to? Komu jste to ukázal / poslal? Who(m) have you bought it for? Pro koho jste to koupil?, popř. je celý předložkový výraz na začátku: To whom did you give / show / send it? For whom have you bought it?
Předložka bývá postponována i u sloves složených z verbonominální vazby s předložkou, např. Who(m) has she fallen in love with this time? Do koho se zamilovala tentokrát?
Od předložkového předmětu je třeba odlišovat předmět po slovese s adverbiální částicí (viz 8.51.1), neboť u těchto sloves je možné pouze postavení částice za slovesem, např. What did you find out? Co jste zjistili? What excuse has he made up? Jakou omluvu si vymyslil? apod.
Také slovesa s adverbiální částicí a předložkou (viz 8.51.3) se zpravidla vyskytují s postponovanou předložkou, např. What do you put it down to? Čemu to přičítáte?
Jak ukazují uvedené příklady, postpozice předložky je motivována těsným vztahem mezi ní a slovesem. Těsný vztah však může existovat i mezi předložkou a substantivem, a potom není postpozice předložky možná, např. Under what conditions does the reaction take place? Za jakých podmínek reakce probíhá? On what grounds do you suspect him? Z jakého důvodu ho podezíráte? For what purpose is it used? K jakému účelu se to používá? Stejně tak víceslovné předložky stojí před předmětem, např. Instead of whom are you going? Místo koho jedete?
(d) V tázací větě se sponou je zrušen rozdíl mezi mezi podmětovým a přísudkovým jménem. Obvykle tázací slovo představuje jmennou část přísudku, např. Who is that man? Kdo je ten člověk? What's that building over there? Co je támhleta budova? V tom případě je inverze podmětu a určitého slovesa a odpovídající oznamovací věty jsou např. That building over there is the National Gallery. Támhleta budova je Národní galerie. Je však možný i opačný případ, kdy tázací slovo představuje podmět, např. Which of the boys is his son? Který z těch chlapců je jeho syn? Tato otázka má neinvertovaný slovosled, tj. podmět předchází před slovesem, a odpovídá např. oznamovací větě The tall boy is his son. Ten vysoký chlapec je jeho syn. Rozdíl mezi přísudkovým jménem a podmětem lze vyjádřit u osobních zájmen, srov. Which one is him? (which podmět, např. při prohlížení fotografie: která z postav na fotografii představuje jeho?) a Which one is he? (which one jmenná část přísudku: které postavě na fotografii on odpovídá?) Tento rozdíl lze též vyjádřit slovosledem v nepřímé otázce, srov. Can you tell me what that building is? (what jmenná část přísudku) Můžete mi říci, co je támhleta budova? a Can you tell me which of the boys is his son? (tázací výraz podmět) Můžete mi říci, který z těch chlapců je jeho syn?
(e) Doplňovací otázky s příslovečnými proformami mají vždy inverzi, např. When could you come? Kdy byste mohl přijít? Where does he live? Kde bydlí? Where has she gone? Kam šla? How did it happen? Jak se to stalo? Why are you so late? Proč jdete tak pozdě?

Poznámka: Starší jazyk měl více tázacích adverbií, např. whence odkud, whither kam, wherefore proč, whereto k čemu, wherewith s čím a jiné složeniny s -where. V současném jazyce se vyskytují jako stylistické prostředky některých funkčních stylů (v jazyce knižním, whither v jazyce novinářském).

How se ptá na způsob (in what manner), např. How is the word spelt? (How do you spell it?) Jak se to slovo píše? How was such an immense programme financed? (Jones 65) Jak byl tak rozsáhlý program financován? nebo na míru, např. How old is he? Jak je starý? How far can we generalize from animal experiments? (Mackay 119) Jak dalece můžeme generalizovat z pokusů se zvířaty?
Na nástroj se lze ptát předložkovou vazbou, srov. What did you open it with? Čím jste to otevřel?
Why se ptá na příčinu (for what reason), např. Why do you dislike him? Proč ho nemáte rád? i na účel (with what purpose), např. Why have you sent for me? Proč jste pro mne poslal? Četné věty lze interpretovat oběma způsoby, např. Why did he do it? Proč to udělal? (for what reason i with what purpose?) Jednoznačně na příčinu se ptá hovorový tázací výraz how come (konstruovaný bez inverze), srov. How come we didn't get an answer? Jakto, že jsme nedostali odpověď? Na účel se lze v krátkých větách ptát pomocí what… for: What did he do it for? Proč to udělal? Jiná zvláštnost anglické otázky tážící se na příčinu je konstrukce, v níž má tázací výraz formu nikoliv adverbiální (why), nýbrž nominální (what). Příčinný význam otázka v tomto případě odvozuje z přítomnosti kauzativního slovesa make (viz 8.62.3), např. What makes you think so? (= Why do you think so?) Proč si to myslíte? What made you change your mind? (= Why did you change your mind?) Proč jste si to rozmyslel? What made him so cross? (= Why was he so cross?) Proč se tak zlobil? What makes you so sure? (= Why are you so sure?) Proč jste si tak jist? apod.

Poznámka 1: Doplňovací otázka může obsahovat více než jeden tázací výraz, např. What did you say to whom? Co jste komu řekl? Where has he put what? Kam co dal? Who sent what to whom? Kdo co komu poslal?

Poznámka 2: V běžně mluveném jazyce se tázací výrazy intenzifikují pomocí částice ever, která se píše jako samostatné slovo nebo řidčeji s tázacím slovem dohromady (kromě why ever, které se píše pouze jako dvě slova): who ever / whoever, what ever / whatever, how ever / however, where ever / wherever atd. Who ever told you that? Kdopak vám to řekl? What ever is the matter? Co se to jen děje?
Tázací výrazy se dále intenzifikují lexikálními prostředky on earth, in the world, in heaven's name, just, exactly, precisely (srov. české pro pána [krále], u všech všudy apod.), např. How on earth did he get here? Jak se sem (u všech všudy) dostal? Who in the world is that fellow? Kdo (u všech všudy) je ten člověk? Why in heaven's name can't she keep quiet? Proč u všech všudy nemůže být zticha? What exactly / What precisely / Just what do you mean? Oč vám vlastně jde?
Ráz kleteb mají intenzifikační výrazy the hell, the devil, the deuce, the dickens, např. What the hell / the devil / the deuce / the dickens does he want? Co k čertu chce?

(f) Tázací výrazy jsou v úzkém vztahu k neurčitým zájmenům a příslovcím. V obou případech máme co činit s proformami substantiv, adjektiv a adverbií, a to tázacími v prvém případě a neurčitými (existenciálními) v druhém. Vzájemný vztah obou souborů proforem je zřejmý ze skutečnosti, že předpokladem každé doplňovací otázky je oznamovací věta stejného obsahu, v níž místo tázacího výrazu stojí příslušné neurčité zájmeno nebo příslovce. Tak věta Who came to meet you? Kdo vám přišel naproti? předpokládá Someone came to meet you. Někdo vám přišel naproti. Podobně What does he want? Co chce? předpokládá He wants something. Něco chce. Where has she gone? Kam šla? She has gone somewhere. Někam šla. How does he account for it? Jak to vysvětluje? He accounts for it somehow (in some way). Užije-li se neurčitých zájmen a příslovcí jako odpovědí na doplňovací otázky, otázka vlastně zůstává nezodpovězena, neboť to, co odpověď obsahuje, vyplývá už z otázky samotné.
Předpoklad, na němž se otázka zakládá, může ovšem být mylný, a pak proti tázací proformě stojí výraz záporný (popř. jiná forma popření), srov. Who came to meet you? Nobody. Kdo vám přišel naproti? Nikdo. What does he want? Nothing. Co chce? Nic.
(g) Na rozdíl od otázky zjišťovací, v níž kladná forma není prostředkem tvrzení obsahu a záporná forma není prostředkem jeho popření, neboť cílem zjišťovací otázky je právě zjištění, zda vyjadřovaný obsah platí či ne, v otázce doplňovací má kladná a záporná forma stejnou funkci jako ve větě oznamovací, tj. kladná forma obsah tvrdí, záporná ho popírá. Jinak řečeno zatímco skutečnost vzhledem k oběma otázkám Did he go there? Šel tam? a Didn't he go there? Nešel tam? může být jak kladná (šel tam), tak záporná (nešel tam), skutečnost vyplývající z doplňovací otázky je ve shodě s její formou. Předpokladem kladné doplňovací otázky Why did he go there? Proč tam šel? je kladná oznamovací věta He went there (for some reason). Šel tam (z nějakého důvodu). Předpokladem záporné doplňovací otázky Why didn't he go there? Proč tam nešel? je záporná oznamovací věta He didn't go there (for some reason). Nešel tam (z nějakého důvodu).
Záporné doplňovací otázky se nejčastěji ptají na příčinu, např. Why didn't you protest? Proč jste neprotestoval? Why is it not possible? Proč to není možné? Záporné dotazy na místo a čas jsou řídké, neboť předpokládají kontext, z něhož vyplývá, že je neuskutečnění děje vázáno na nějaké místo nebo čas, např. Where is school attendance not compulsory? Kde není školní docházka povinná? When can't he come? Kdy nemůže přijít? Záporné otázky tázající se na jmenný člen jsou častější, např. Who can't swim? Kdo neumí plavat? Which of the children haven't yet been vaccinated? Které děti ještě nebyly očkovány?
Záporná tázací věta s why obracející se na 2. osobu má někdy funkci výzvy, např. Why don't you come round for a chat? Proč nepřijdete na kus řeči? Why don't you make yourself comfortable? Proč si neuděláte pohodlí? Výzvová funkce otázky s why většinou vyplývá z kontextu, avšak v případě be je vyznačena i formálně. V dotazu na příčinu se be časuje normálně, např. Why aren't you more careful? Proč nejste opatrnější?, kdežto ve výzvě se zápor tvoří pomocí do (jako v imperativu): Why don't you be more careful? Proč nejste opatrnější? (= be more careful).
Rozdíl mezi doplňovací otázkou a výzvovou tázací větou s why je též zřejmý z odpovědi, srov. Why aren't you polite to him? – Because he isn't polite to me, either. Proč k němu nejsi zdvořilý? – Protože on ke mně také není zdvořilý. Why don't you be polite to him? – All right, I'll try to. Proč k němu nejsi zdvořilý? – Dobrá, zkusím to.
(h) Stejně jako tázací věta zjišťovací (viz 12.12.1g) i tázací věta doplňovací může mít funkci otázky řečnické, tj. tázací forma nevyjadřuje otázku (nepřevládá záměr mluvčího dozvědět se to, co mu není známo), nýbrž má funkci důrazného, někdy i emotivně zabarveného tvrzení nebo popírání. Odpověď na řečnickou doplňovací otázku je evidentní ze situace. Kladná řečnická doplňovací otázka nejčastěji implikuje odpověď se záporným všeobecným kvantifikátorem, např. What good is it? (= It's no good.) Jaký to má smysl? What does he care? (= He doesn't care.) Co mu na tom záleží? Who could have known it? (= Nobody could have known it.) Kdo to mohl vědět?
Záporná řečnická otázka nejčastěji implikuje odpověď s kladným všeobecným kvantifikátorem, např. Who doesn't grumle at times? (= Everybody grumles at time.) Kdo si někdy nepostěžuje. When don't I need money? (= I always need money.) Kdypak nepotřebuji peníze?
Řidčeji je implikována specifická odpověď. Tento případ se liší od běžného typu řečnické otázky tím, že polarita implikované odpovědi je stejná jako polarita otázky, např. Who brought you into this world? Who took care of you, worked for you, suffered for you? Kdo tě přivedl na svět? Kdopak se o tebe staral, pro tebe pracoval a trpěl? Jednoznačně implikovaná specifická odpověď je Matka.

Poznámka: Stejně jako u otázky zjišťovací o tom, zda jde o otázku skutečnou nebo řečnickou rozhoduje situace a/nebo kontext.

(i) Ozvěnová otázka doplňovací
Pravá doplňovací otázka může být úvodní promluvou dialogu, např. What brings you here? Co vás sem přivádí? Where have you been? Kde jsi byl? Nebo může navazovat na předchozí text, avšak v tom případě se ptá na nějaký aspekt, který nebyl uveden, např. I saw Charles the other day. – Where (did you see him)? – In the cinema. Nedávno jsem viděl Karla. – Kde (jste ho viděl)? – V biografu.
Naproti tomu ozvěnová doplňovací tázací věta se vyskytuje pouze jako promluva navazovací, nikoliv úvodní. Mluvčí jí reaguje na předcházející větu se záměrem, aby byla zopakována některá její část, kterou buď nezaslechl nebo která ho udivila. Na rozdíl od pravé doplňovací otázky, která má klesavou intonaci jako věta oznamovací, tento typ tázací věty má stoupavou intonaci jako otázka zjišťovací, přičemž intonační centrum je na tázacím slově. Tuto intonační křivku mají jak úplné ozvěnové tázací věty, tak i eliptické. Lze do nich doplnit did you say, např. They started at three a.m. – When did they start? / When? / When did you say they started? Vyjeli ve tři ráno. – Kdy vyjeli? / Kdy? / Kdy jste říkal, že vyjeli? It can take four hours. – How long can it take? / How long? / How long did you say it could take? Může to trvat čtyři hodiny. – Jak dlouho to může trvat? / Jak dlouho? / Jak dlouho jste říkal, že to může trvat? They wanted a health certificate. – What did they want? / What? / What did you say they wanted? Chtěli lékařské vysvědčení. – Co chtěli / Co? / Co jste říkal, že chtěli? Srovnej: She works as a typist. – Where (does she work)? (pravá otázka doplňovací s klesavou intonací) Pracuje jako korespondentka. – Kde (pracuje)? She works at the Inquiry Office. – Where (does she work)? (tázací věta se stoupavou intonací žádající o opakování části předcházející věty) Pracuje v informační kanceláři. – Kde(že) (pracuje)?

Poznámka 1: Slovosled souvětných otázek a změny v temporálním tvaru určitého slovesa viz 16.21.2 a 16.21.7.

Poznámka 2: Vedle dotazu na jmenný člen, např. They've bought a caravan. What (have they bought)? Koupili se přívěs. – Co (si koupili)? v neformálním hovoru se what může ptát na predikaci, např. Charles has taken up riding. – Charles what? Karel jezdí na koni. – Karel co? Samotné what se může vztahovat k celé větě jako projev údivu až nevěřícnosti: Charles has taken up riding. – What? Karel jezdí na koni. – Cože?

Poznámka 3: Obecná otázka žádající opakování (české Prosím?) se vyjadřuje nejčastěji pomocí I beg your pardon? nebo jen Pardon?, popř. What did you say? Co jste říkal?, zkráceně též (nezdvořile) What? Co? Kromě toho se vyskytují výrazy Sorry? (v britské agličtině), Excuse me? Pardon me? Please? (v americké angličtině) aj.

Tázací věta žádající o opakování některé části věty může mít též formu, v níž tázací výraz nestojí na začátku, nýbrž na stejném místě jako ve větě oznamovací. I v této formě má stoupavou intonaci a tázací slovo je nositelem intonačního centra, např. They started at three a.m. – They started when? Vyjeli ve tři ráno. – Vyjeli kdy? They wanted a health certificate. – They wanted what? Chtěli lékařské vysvědčení. – Chtěli co? I saw Neville the other day. – You saw who? Onehdy jsem viděl Nevilla. – Viděls koho?
Od ozvěnových otázek je třeba lišit tázací věty, jimiž se mluvčí dotazuje na referenci nějakého anaforického prostředku, o níž se předpokládalo, že je mu známa. Tyto tázací věty mají klesavou intonaci s intonačním centrem na tázacím slově, např. They wanted a health certificate. – Who wanted a health certificate? Chtěli lékařské vysvědčení. – Kdo chtěl lékařské vysvědčení? He went with the girls. – Which girls? Šel s děvčaty. – S kterými děvčaty?
Ozvěnová otázka může následovat nejen po větě oznamovací, nýbrž i po větě tázací, např. What's matter with George? – What's the matter with George? Co je s Jiřím? – Co je s Jiřím? Obě otázky se opět liší intonací, první má intonaci klesavou, druhá stoupavou. Tento typ tázací věty vlastně představuje obsahovou část souvětné otázky závislou na did you say? did you ask? apod. řekl jste? ptal jste se? Pro toto pojetí svědčí odpověď, která odpovídá na did you ask? apod., nikoliv na obsah otázky, srov. How do you know? – How do I know? – Yes. (That's right.) How do you know? Jak to víte? – Jak to vím? – Ano, jak to víte?
Následuje-li ozvěnová otázka po větě rozkazovací, užívá se pouze formy s tázacím výrazem v pozici příslušného větného členu, nikoliv v čele věty, např. Write them a letter of apology. – Write them what? Napište jim omluvný dopis. – Co jim mám napsat? Úplná forma by zněla obdobně jako v češtině: What shall I write them?
(j) Tázací věty bez určitého slovesa
V běžně mluveném jazyce se často užívá eliptických forem tázacích vět, obsahujících pouze tázací výraz. Tyto otázky ovšem nutně navazují na předcházející větu (představují kontextové elipsy), např. My sister is getting married. – When? Moje sestra se bude vdávat. – Kdy? He's gone out of town. – Where? / For how long? Odjel z města. – Kam? / Na jak dlouho? I must go there once more. – Why? Musím tam jít ještě jednou. – Proč? Po záporné větě při dotazu na příčinu bývá why not: He doesn't approve of it. – Why not? Neschvaluje to. – Proč?
Předložka se většinou postponuje: What for? Nač? Proč? What about? O čem? Who with? S kým? Where from? Odkud? Prepozice působí formálně: With whom? About what? From where? U when je však možná jen prepozice : Since when? Od kdy? Till when? Do kdy? Podobně For how long? Na jak dlouho?
Někdy však postavení předložky není záležitostí stylistickou, nýbrž rozlišuje pravou otázku doplňovací od ozvěnové, srov. He broke the window to pieces. – What (did he do it) with? Rozbil okno na kousky. – Čím (je rozbil)? Naproti tomu He broke it with a hammer. – (He broke it) with what? Rozbil to kladivem. – Čím?

Poznámka: Eliptickou formu mívají ovšem i odpovědi, např. How far is it? – About ten miles. Jak je to daleko? – Asi deset mil. Neúplné formy otázek a odpovědí ukazují, že otázka a odpověď tvoří celek, k němuž je nutno při jejich interpretaci přihlížet. Např. věta Try to get a postponement má sama o sobě formu věty rozkazovací („Pokuste se získat odklad“), avšak v kontextu otázky What did he finally decide to do? – Try to get a postponement (Co se nakonec rozhodl udělat? – Pokusit se získat odklad) představuje oznamovací větu He decided to try to get a postponement.

What se vyskytuje též ve spojení s if a about, např. What if he doesn't get there in time? Co když se tam nedostane včas? What about your book? Co vaše kniha?
Jinou formou tázací věty bez určitého slovesa, která se vyskytuje v běžně mluveném jazyce, je tázací věta infinitivní. V tomto případě nemáme co činit s elipsou, nýbrž s jmennou větou (viz 12.41.6), např. Why pretend ignorance? Proč předstírat nevědomost? How tell the difference? Jak to rozeznat? Where find the time for it? Kde na to najít čas? Infinitiv většinou implikuje modalitu záhodnostní nebo možnostní, srov. How can one tell the difference? Jak se to dá rozeznat? Ze situace však může vyplývat i interpretace nemodální, faktivní: Why does he pretend ignorance? Proč předstírá nevědomost? Nejčastější jsou infinitivní věty s why, obsahující infinitiv bez to, např. Why tell me about it? Proč o tom říkat mně? Why ask us? Proč se ptát nás?, které mívají funkci imperativní věty opačné polarity (viz 12.13), např. Why worry about such trifles? (Don't [let's] worry...) Proč si dělat starosti s takovými maličkostmi? (Nedělejte / nedělejme si...) Why not give him a chance? (= Let's give him a chance.) Proč mu nedat příležitost? Odpověď je v takovém případě Of course, That's right, Let's apod.
V neslovesných tázacích větách se také vyskytuje infinitiv s to, který jim dodává deliberativního charakteru. Mluvčí na ně nečeká odpověď, např. How to explain such behaviour? Jak vysvětlit takové chování? Where to turn? Kam se obrátit?
Neslovesné tázací věty jsou někdy dvojčlenné (viz 12.5), mají podmět a jmenný přísudek. Užívá se jich jako replik, jimiž mluvčí reaguje na nějakou promluvu, která ho udivila či překvapila, např. Can she never be quiet? – She quiet? Což nemůže být nikdy zticha? – Ona a být zticha? I'm afraid Tom has let us down. – What? Tom do such a thing? Never! Obávám se, že nás Tom nechal na holičkách. – Cože? Že by Tom udělal něco takového? Nikdy!

Literatura: Baker 1970, Bolinger 1957, Cattell 1973, Daneš 1949, Dušková 1981a, 1984, Firbas 1976, Green 1975, Grepl 1965, Hajičová 1976, Huddleston 1970, Hudson 1975, Iwanicka 1976, Katz – Postal 1964, Křížková 1972, Langacker 1974, Malone 1967, Oleksy 1976, Pope 1976.