8.33 Do
Pomocné sloveso do má pouze určité tvary prézentní a preteritální do [duː], does [dʌz], did [dɪd]. Těchto tvarů se užívá v konjugaci lexikálních sloves, a to k tvoření otázky a záporu v prostém prézentu a préteritu a k tvoření záporného imperativu ( viz 8.82.1). Redukované tvary do [dʊ], [də], d' [d], does [dəz], [dz] se vyskytují většinou v otázce (asimilovaná forma [dʒə] představuje did you). U záporných stažených tvarů don't [dəʊnt], doesn't [dʌznt], didn't [dɪdnt] se setkáváme s redukcí u tvaru don't [dən], [dn] v rychlé řeči, např. v I don't know [aɪ dnˈnəʊ].
Např. Does it matter? Záleží na tom? How do you pronounce this word? Jak se vyslovuje tohle slovo? She doesn't care. Nedbá o to. (Je jí to jedno.) Did you get my note? Dostal jste můj lístek (mou zprávu)? When did they leave? Kdy odjeli? Don't hesitate. Neváhejte.
Jako prostředek inverze lexikálních sloves se pomocné do rovněž užívá po počátečním záporném výrazu, pokud je sloveso v prostém prézentu nebo préteritu (viz 14.37), např. Seldom does one meet with such selflessness. Zřídka se člověk setká s takovou obětavostí.
V kladném a netázacím okolí slouží do jako prostředek emfáze. Emfatické do je vždy přízvučné. V imperativu, zejména výzvovém, dodává vyjadřovanému obsahu naléhavost, např. Do sit down. Posaďte se (přece). Do tell me about it. Povězte mi o tom (přece). V indikativu většinou vytýká kladnou polaritu slovesa, např. The rule is a very general one; if an exception does occur, it is one of the following cases. Pravidlo je velmi obecné; vyskytne-li se (přece jenom) výjimka, je to jeden z těchto případů.
Poznámka: Jde-li o vytčení slovesa jako sémantické jednotky, dociluje se důrazu kontrastním přízvukem na samotném slovese, srov. Charles just mentioned it (he did not expatiate upon it). Karel se o tom jen zmínil (nešířil se o tom podrobně).
Do se dále užívá místo prézentu a préterita lexikálních sloves v krátkých odpovědích, např. Did the train arrive on time? – Yes, it did. Přijel vlak přesně? – Ano, přijel; v tázacích dovětcích (viz 12.12.1j), např. His arguments didn't convince anyone, did they? Jeho argumenty nikoho nepřesvědčily, že ne?, v krátkých replikách typu She entirely devotes herself to her art. – Does she? Věnuje se zcela svému umění. – Skutečně? (viz 12.12.1i), v dovětcích nebo replikách typu The furniture needs polishing and so does the floor. Nábytek potřebuje vyleštit a podlaha také. I don't regret it. – Neither do I. Nelituji toho. – Já také ne. Jiné případy náhrady dříve uvedeného slovesa jsou např. I don't get on well with him. – Hardly anybody does. Nevycházím s ním dobře. – Skoro nikdo s ním nevychází. May I use your pen. – Please do. Mohu si půjčit vaše pero? – Prosím, poslužte si.
Do v těchto případech zastupuje celou predikaci, a to buď elipticky (je-li implikovanou část možno doplnit, viz 13.25.2), nebo jako proforma (viz 13.25.1). Ve funkci slovesné proformy však už nemáme co činit s pomocným slovesem, nýbrž se zástupným slovesem, které disponuje větším repertoárem tvarů, srov. I wonder whether he noticed it. – He may have done. Jestlipak si toho všiml? – Možná, že ano. Americká angličtina mívá v těchto případech tvar bez do (elipsu): may have.
Lexikální sloveso do „dělat, konat“ se chová jako ostatní lexikální slovesa, tj. má všechny slovesné tvary, přičemž zápor a otázku v prézentu a préteritu, jakož i záporný imperativ tvoří pomocí do, např. Your work does you credit. Vaše práce vám dělá čest. Patience and perseverance will do wonders. Trpělivost a vytrvalost dělají zázraky (divy). Look what you've done. Podívej se, cos udělal. She mostly doesn't do anything. Většinou nedělá nic. I did do it. Opravdu jsem to udělal. Don't do anything that you might later regret. Nedělejte nic, čeho byste později mohl litovat.
Literatura: Bald 1972, Bolinger 1957, Dušková 1971b, Firbas 1959b, Fries 1925, 1927, Halliday 1970a, Hansen et al. 1975, Huddleston 1974, Hughes – Trudgill 1980: 20-25, Jespersen 1909-1949, IV, V, Jindra 1956, Joos 1964, Kontra 1981, Palmer 1965, 1974, Poldauf 1947b, 1955b, 1967b, Quirk 1970, Quirk et al. 1972 (kap. 3), Sroka 1972, Tottie 1978, Twaddell 1960.
