8.83.2 Imperativ

Imperativ je prostředek modality větné vyjadřující obsah sdělení jako příkaz (v záporu jako zákaz) a tvoří tak konstitutivní rys věty rozkazovací (viz 12.13). Lze ho však zároveň řadit i k modalitě dispoziční, neboť vyjadřuje volní postoj mluvčího (mluvčí si přeje nebo nepřeje realizaci příslušného děje).
Imperativ má v angličtině dvě formy, jednoduchou a opisnou. Jednoduchý imperativ se vyskytuje v 2. os. a rovná se slovesnému základu. Představuje jedinou určitou formu slovesnou, u níž není v angličtině vyjádřen podmět. Na rozdíl od českého imperativu nerozlišuje vykání a tykání a kromě reflexivních sloves ani singulár a plurál, srov. Stop! Zastav(te)! Hurry up! Pospěš(te) si! Skutečnost, že podmětem této imperativní formy je 2. os., se projevuje v tázacích dovětcích, srov. Remind me of it, will you? Připomeň(te) mi to, ano?, a při užití reflexivního a zdůrazňovacího zájmena, u nichž je kromě toho rozlišen singulár a plurál, srov. Help yourself. Posluž(te) si (adresát je jeden). – Help yourselves. Poslužte si (adresátů je více). Do it yourself/yourselves. Udělej to sám/Udělejte to sami.
Prostý zápor imperativ lexikálních sloves se tvoří pomocí do (stejně jako zápor a otázka těchto sloves v prostém prézentu a préteritu, viz 8.82.1), nař. Don't move! Nehýbej(te) se! Don't cry. Neplač(te). Stejným způsobem se tvoří i zápor od slovesa be, které se jinak časuje bez do (viz 8.31), např. Don't be long. Nebuď(te) tam dlouho. Don't be so touchy. Nebuď tak nedůtklivý. Opisná forma imperativu se vyskytuje v 1. a 3. osobě. Skládá se z pomocného slovesa let, předmětového tvaru osobního zájmena nebo substantiva a infinitivu lexikálního slovesa bez to, např. Let us consider the following case. Uvažujme následující případ. Let me think. Počkejte (= nechte mě okamžik přemýšlet). Let everybody sign his name. Ať se každý podepíše. Let jako pomocné sloveso imperativu je třeba odlišovat od lexikálního slovesa let „nechat, dovolit“, srov. Let me do it for you. Dovolte, abych vám to udělal. Let things take their course. Nechte věcem volný průběh. Rozdíl mezi lexikálním let a pomocným slovesem imperativu je zřetelný v 1. os. plurálu, v níž se us v imperativu normálně redukuje na 's (Let's go pojďme), kdežto po lexikálním let nikoliv: let us go nechte nás jít. Kromě 1. os. singuláru a 1. os. plurálu s redukovaným let's (let me see počkejme, let's hope for the best doufejme v nejlepší) je imperativ s let příznačný pro formální způsob vyjadřování.
Zápor opisného imperativu má formu s do i bez do: Let's not disturb him. Nevyrušujme ho. Don't let's wait. Nečekejme. Tvar s do je hovorovější.
Imperativ se nejčastěji vyskytuje v prostém aktivu, pasivum a průběhové tvary jsou řídké: Be seated. Posaďte se. Let's be guided by our principles. Řiďme se svými zásadami.
Ze základního významu imperativu vyplývá jeho neslučitelnost s některými slovesnými významy, především vztahovými (viz 8.72), srov. *Own this house. *Vlastni tento důlm. *Resemble your father. *Podobej se svému otci. *Let's be tall. *Buďme vysocí; dále s některými významy intelektuálními a postojovými, jako know vědět, like líbit se, understand rozumět apod. Imperativy těchto sloves se mohou vyskytnout v kontextech pohádkových, věděcko-fantastických apod.
Ze základního významu imperativu rovněž vyplývá, že je omezen, pokud jde o temporální referenci. Vztahuje se pouze na přítomnost nebo na budoucnost (rozkaz nebo zákaz má být adresátem teprve realizován, proto je vyloučeno odkazování na minulost): Look at this. Podívej se na tohleto. Ring me up tomorrow. Zavolejte mi zítra.

Poznámka: S formálním perfektem vyjadřujícím nikoliv odkaz na minulost, nýbrž dokončenost děje se setkáváme ojediněle v Have done with it. Skoncuj s tím, skonči to.

V kladných větách lze imperativu dodat naléhavého tónu pomocí emfatického do (viz 8.33), např. Do hurry up. Pospěš si přece. Do be quiet. Buď už zticha. Do let's go. Pojďme.
Zmírnění imperativu lze dosáhnout tázacím dovětkem, který má po imperativu 2. os. nejčastěji formu will you, např. Keep it for me, will you. Schovej mi to, ano? Don't tell anyone, will you? Nikomu o tom neříkej, ano? Řidčeji se vyskytuje won't you, popř jiné formy: Take off your coat, won't you? Nechcete si odložit kabát? Hurry up, can't you? Pospěš si, ano? Buy a new one, why don't you? Kup nový, ano? Po imperativu 1. os. plurálu má dovětek formu shall we, např. Let's have tea in the garden, shall we? Nasvačme se v zahradě, ano? Let's not talk about it, shall we? Nemluvme o tom, ano?