O snových vizích v anglické literatuře pozdního středověku
„Jako člověk lapající stín a honící se za větrem je ten, kdo se drží snů... Nejsou-li poslány Nejvyšším jako navštívení, nevěnuj jim pozornost. Sny obloudily mnoho lidí / a padli ti, kteří v ně skládali naděje...“ nabádá Kniha Sírachovcova (34,2.6-7), jedna z deuterokanonických starozákonních knih, k nimž se středověk ve svém zaujetí sny vytrvale vracel. Nevypočitatelnost, s níž sen k člověku přichází, a fascinující možnost, že by mohl skýtat klíč k budoucnosti, v probuzeném spáči utváří nejednoznačný postoj starý jistě jako sny samy. Je jimi neodolatelně přitahován i nekonečně znejišťován a maten. Tento nejednoznačný postoj — existují přece sny pravé i nepravé, a není ani trochu snadné je rozlišit - středověk zdědil po snech starověkých. Do vínku však dostává zároveň i něco nového, totiž neúprosný morálně-teologický rámec, ve kterém jedině může své sny nahlížet a který nejistotu a trýzeň plynoucí z nejednoznačnosti snů nadlouho a bolestně prohlubuje: nejsou-li poslány Nejvyšším jako navštívení, nevěnuj jim pozornost.
