Kalevala a Béowulf: poznámky k morfologii (hrdinského) eposu

„Poezie se nezřekne své minulosti, zároveň však vzdá hold přítomnému času,“ napsal Jacob Grimm ve své charakteristice eposu. Kalevala a Béowulf toto epické poslání - přes rozdílný sdělovací zájem, vztah k látkovým zdrojům, vyprávěčský postup, stavbu i sloh - naplňují měrou vrchovatou. Rozdíl mezi nimi lze s jistým zjednodušením shrnout jediným slovem. Kalevala je nejvíce ze všeho runo - původně germánské slovo, které především právě díky Kalevale znamená ve finštině zpěv jako takový. Báseň, již vtiskl tvar dlouhý sled pokolení vědoucích pěvců završeny Lonnrotem, je hladce plynoucí, dychtivou, extrovertní písní o světě, katalogizujícím souhrnem příběhů, který jako uhelný kámen finské literatury otvírá, zprostředkovává a mnohdy dokonce vytváří národní minulost. Literární podstatu Béowulfa - introspektivní i monumentální výpovědí o konjunkci křesťanského času s předkřesťanským, básně, která minulost pro Anglosasy konce prvního tisíciletí po Kristu zároveň rehabilitovala i uzavřela - snad nejlépe vystihuje staroanglické run, slovo mnoha významů od „tajemství“ po „meditaci“. A je patrně příznačné, že tato tichá, jakoby až soukromá kontemplace, záhy uzavřena za branami nesrozumitelného jazyka, pozdější osudy anglické literatury neovlivnila