Myšlenka onomaziologického cyklu v lexikální morfologii - aplikovaná zde na angličtinu - vychází ze snahy skloubit v jeden celek dvě základní tendence objevující se při neustálém pohybu slovní zásoby jazyka: pravidelné, motivované (transparentní) tvoření nových komplexních pojmenování na jedné straně a nepředvídatelně probíhající proces přeměny těchto pojmenování na simplexní pojmenování značková, tj. anomální z hlediska formy a obsahu, na straně druhé (lexikalizace, demotivace ap.). Tyto tendence jsou zde chápány jako dvě komplementární fáze jednoho cyklu, z nichž každá má svou specifickou funkci a které se společně podílejí na neustálé inovaci lexika. Zatímco tvorba popisných komplexních pojmenování je důležitá z kognitivního hlediska (pojmy takto pojmenované jsou srozumitelné a snadno asimilovatelné), jejich nevýhodou z hlediska další „recyklovatelnosti“ je vedle délky také - díky popisnosti - jejich séman¬tická specifičnost. Tyto nevýhody odstraňuje v další fázi vývoje pojmenování proces jejich „zneprůhledňování“ formálního i obsahového (a to různými prostředky, od slovotvomých až po čistě fonologické), který ve svých důsledcích vede ke vzniku značkových pojmenování, a tedy fakticky k rozšíření repertoáru mor- fémů v jazyce. Ty jsou pak již snadno „recyklovatelné“ a mohou se tak opět zapojit do slovotvomé fáze cyklu. Tento model je samozřejmě pouze schematickým znázorněním faktického stavu v jazyce, navíc je cyklus třeba chápat ve dvou časových horizontech: (a) krátkodobě, synchronně, kdy komplexní slovo projde celým cyklem a rozšíří tak repertoár „nových“ morfémů jazyka v době, která nepřesahuje jazykové povědomí mluvčích (extrémním příkladem jsou v současné angličtině hojné mechanické zkratky - clippings -, které koexistují s výchozími pojmenováními a zároveň se podílejí na tvoření nových komplexních výrazů); (b) dlouhodobě, diachronně, kdy proces transformace pravidelně utvořeného výrazu v pojmenování „nepravidelné“ daleko přesahuje jazykové vědomí mluvčích, probíhá různou rychlostí a různým způsobem u jednotlivých slov, ba může být spojen s dalekosáhlou typologickou přestavbou daného jazyka. Idea onomaziologického cyklu staví do nového světla roli nesyntagmatického tvoření slov: naznačuje, že tyto synchronní procesy (kromě jiného) plní funkci analogickou té, kterou má lexikalizace a další diachronní procesy měnící formu pojmenování, a podtrhuje tak vzájemnou propojenost synchronního a diachronního dění v jazyce. Lze také spatřovat volnou paralelu s jiným důležitým procesem, gramatikalizací.